Myslím, že už jsem říkala, že velké rodinné srazy nejsou pro naši rodinu, rozdrobenou napříč časem i prostorem, zrovna typické. Ale právě teď se jeden chystá. Luisa se totiž bude vdávat. A protože žížalář Ludvík trval na tom, že svatba musí být ve Znojmě, nejspíš si na přepravu budeme muset pronajmout nějaký menší autobus. Pojedu já s Danem a Viktorem, Nikol s Majkem, Brouk s Olgou, potom pár Luisiných kavárenských kamarádek… a já tak trochu tajně doufám, že v rámci svatebních oslav se objeví i překvapení v podobě mojí mámy Hany.

Celá rodina teď žije vírem svatebních příprav. Brouk se nejdřív nabídl, že Luise ušije svatební šaty, ale hádali se u toho tak strašně, že Nikol nakonec vzala Luisu do několika svatebních salonů a společně vybraly elegantní kostýmek smetanové barvy. Majk se kasá, že na svatební oslavu zařídí ohňostroj, zatímco Olga bude všem zúčastněným vykládat karty…

Ale v posledních dnech jsem zjistila zvláštní věc. O štěstí se nepíše tak dobře jako o problémech a trablech. A protože já jsem poslední dobou doopravdy šťastná, rozhodla jsem se, že si se svým blogem dám na nějaký čas pauzu. Přeju sama sobě, aby mi to nějaký čas vydrželo (tedy to štěstí).

A přeju štěstí i vám, svým čtenářům!

Dan je největší poklad mého života. Ale stejně pevně doufám, že až mu bude okolo osmnácti a dvaceti, odstěhuje se od nás a přijde maximálně v neděli na oběd. Začne svůj vlastní život. Občas zavolá, jistě, a přinese mi pytel smradlavých triček na vyprání, proč ne, ale bude se snažit o své první dospělé krůčky sám za sebe, ne v naší společné kuchyni.

Proto jsem nikdy tak úplně nedokázala pochopit, co Arnoštku pořád tak táhne k jejím rodičům, dokonce i teď, když už má svou vlastní rodinu. A dokonce tak moc, že svoje manželství s Břeťou kvůli tomu málem smrtelně ohrožuje.

Jistě, je tak trochu… hm, řekněme, nepraktická, ale řekla bych, že Břeťa její rozvařenou rýži a nedovařené maso snášely vždycky celkem statečně.

Myslím, že skutečný důvod, proč Arnoštka tak touží bydlet u svých rodičů, je stejný, jako ten, kvůli kterému propadla závislosti na internetovém chatování. Protože je to bezpečné. Není to opravdový život, je to život jenom jako. Je to skrýš, útočiště před realitou, která je často hnusná, namáhavá, nepohodlná a bolí. Na druhou stranu si myslím, že nikde jinde než v téhle realitě (v „reálné“ realitě, ne v té virtuální) nemůže být člověk doopravdy šťastný.

Dokud na to Arnoštka nepřijde, tak nebude dospělá. Ale myslím, že to potrvá ještě dlouho.

Není toho mnoho, co by mohla Johanina dcera Dáša naší generaci závidět. Ale jednu věc přece: naše milostné začátky nekomplikovaly na každém kroku digitální technologie a sociální sítě. Když se teď s Dášou rozešel její Picasso, permanentně se trápí pomyšlením, že možná právě teď jí odpoví na smsku nebo pošle zprávu na Facebook.

„Když se se mnou rozcházeli chlapci od mých patnácti do dvaceti, tak jsem je nechala jít,“ řekla jí Johana. „Měli jsme velké štěstí, že neexistovaly mobily, takže jsme se nemohli vzájemně mučit. Prostě jsme se už neviděli a byl konec.“

Johana ovšem zapomněla dodat, že se za tím neskrývala nějaká zvláštní hrdost, moudrost nebo pevná vůle. Byl to prostě jen pouhý nedostatek příležitostí. Kdyby nám v té době někdo dal do ruky mobilní telefon, každá z nás by po něm skočila a několik následujících dnů strávila s očima přilepenýma na displej, protože… „co kdyby zavolal?“. A kdyby existoval Facebook, strávily bychom celé hodiny přemítáním, kdy je ta správná chvíle změnit si status z „nezadaná“ na „ve vztahu s…“.

Ostatně, teď, ve třiceti nebo ve čtyřiceti, na tom nejsme o moc líp.

Je to tak. Po šesti letech osamělého života zažívám nirvánu. Jsme rodina. Přestože to trvá jen čtrnáct dní, nedovedu si už představit, že by to ještě někdy bylo jinak. Nechci si to představit! Kdybych byla seriálová hrdinka, právě teď bych samu sebe nechala odejít vstříc západu slunce a pustila závěrečné titulky.

Jenže ve skutečnosti samozřejmě vůbec nezažívám žádný happyend. Protože tohle vůbec není žádný -end, tedy konec. Náš život pokračuje pořád dál a nejspíš nás už brzo zase překvapí něčím, co teď vůbec nepředpokládáme. A navíc, pořád je tady Veronika, (teď mě skoro mrzí, že jsem jí říkala chobotnice). Pořád ještě je na psychiatrii. Viktor za ní chodí, ale ona s ním nemluví. A to jí ještě neřekl o nás. Bojím se toho. Luisa sice říká, že to mohla čekat, protože boží mlýny melou, ale nechtěla bych, aby se teď místo mě trápila ona.

Na happyend to zatím nevypadá ani u mých kamarádek.

„Naše realita je blbá. Nebaví mě,“ řekla před pár dny Arnoštka Břeťovi na vysvětlenou, proč ji pořád tak lákají úniky do té virtuální. Sice se zuby nehty snaží fungovat jako manželka a matka, ale mámina svíčková a obrazovka jakéhokoli počítače ji pořád přitahují jako magnet.

Johana a Tomáš možná zažívají svou idylku, ale s dvěma puberťáky v domě idyly nikdy netrvají déle než dvacet minut.

A Bára? Nevěřím, že návratem k Melíškovi její příběh skončí. Na to je moc svá. A moc umíněná. Možná to chvíli potrvá, ale stejně si nakonec zařídí život po svém.

Moje sestra Nikol a Majk žijí svoje „…šťastně až do smrti“ už pěkných pár let, tak snad je to nezačne nudit a občas sami sebe něčím překvapí. Tedy příjemně.

A totéž bych přála i vám – svým čtenářům. Žijte šťastně až do smrti. A překvapujte se. Budu vám v tom držet palce.

P. S. Blog Ute ještě nekončí! Sledujte ho na tomto místě až do konce roku 2012.

… píšeme si na mém webu už pěkně dlouho, dáváš mi občas rady do života, občas mě sjedeš, občas mě pochválíš. Víš toho o mně docela dost. A nejen o mně. Taky o mém Danovi, o Broukovi, o Luise a o mých kamarádkách. Prostě o mém životě, mých radostech, ale i průšvihách.

Proč mám pocit, že je to normální, že jsme si tak blízko? Jako bych tě znala, jako by nám v žilách kolovala stejná krev. Vím, je to blbost, ty jsi Lvice s velkým „L“ a já … normální Ute z proutěného koše někde na Rujaně. Ale kdybys přece jenom věděla o tom plážovém koši něco bližšího, přestaň se schovávat za lvici a napiš mi, kdo opravdu jsi. Chci tě poznat, chci si ověřit, že moje instinkty jsou správné … dej o sobě vědět, prosím, pravdu

Ute

Luisa nám konečně představila svého žížaláře. Pravda, došlo k tomu za poněkud dramatických okolností, ale to je u nás vlastně už tak nějak zvykem. Když nám prozradil, že jako jediná z pětašedesáti dam, které odpověděly na jeho inzerát, po seznámení s žížalami nezaječela, měla jsem chuť před svou babičkou smeknout. Překvapila mě. Je v ní víc než jenom kavárenská dámička, co nosí dokonalý makeup a kvalitní bižuterii. Když chce, dovede být i… hm, zemitá.

A žížalář – vlastně Ludvík – mě překvapil taky. Když jsem poprvé slyšela o chlapíkovi ze Znojma, co chová žížaly, představovala jsem si ho, no, asi jako Krtečka v kalhotách s velkými kapsami. A s lopatou od hlíny. Určitě jsem si nepředstavovala elegána v krémově zbarveném saku, co líbá ženám ruce na potkání. Do toho Luisina kavárenského světa se hodí dokonale. I s kelímkem žížal. Takže mě vlastně překvapili dvakrát.

A hlavně, vždycky jsem měla slabost pro chlapíky, kteří svou práci dělají s vášní. Ať je to šití bund, nebo pumpování vody, muzika nebo hašení… A Ludvík takový je. Mít vášeň pro žížaly je samozřejmě bizarní, ale tím je to roztomilejší.

Takže mám za Luisu radost. Opravdu.

Kdysi jsem někde četla, že nejlépe bychom udělali, kdybychom si v každém životním rozhodování nechali poradit od někoho jiného. Vlastně od kohokoli jiného. Jiní lidé prý totiž daleko lépe než my sami dokážou odhadnout, co nás v životě udělá šťastnějšími a za co si dříve či později budeme nadávat. U mě to tedy platí stoprocentně. Akorát že ty rady nikdy neposlouchám. Jako například:

„Nekupuj si ty boty, když tě ,jenom trochu’ tlačí už teď v obchodě, potom tě budou tlačit ještě víc a nebudeš je nosit.“

„Nedávej si ten chlebíček, měla jsem ho tady před týdnem a udělalo se mi z něj zle.“

„Nechoď se ženatým chlapem.“

„Nerozcházej se s Viktorem kvůli jednomu úletu, teď si myslíš, že všechno zvládneš sama, ale být svobodná matka není žádná legrace.“

A tak dále.

Připadá mi, že k tomu, abychom sami od sebe poznali, kam patříme, kde je naše místo a co máme dělat, potřebujeme vždycky nějaké neštěstí. Dokud nám to říkají ti ostatní, nefunguje to. Teprve když někdo skončí v nemocnici – jako se to předevčírem stalo Danovi – zapůsobí to jako katalyzátor. Najednou jsou všichni ochotní, citliví, vstřícní, padají si do náruče a říkají si věci, které si měli říct už dávno.

Jen doufám, že nám ta citlivost, vstřícnost a ochota naslouchat druhým nějakou chvíli vydrží. I když budeme všichni živí a zdraví.

Ze všech mých kamarádek byla Bára vždycky ta nejumíněnější. Ta, která se nikdy nenechala životními okolnostmi jen tak vláčet. Vždycky jim čelila tváří v tvář a vždycky si nakonec udělala to, co sama chtěla. Otevřela si bio obchod, i když neměla skoro žádné peníze a všichni ji strašili, že zkrachuje. Umíněně krmila všechny své muže pohankovou kaší a salátem z klíčků a věřila tomu, že jim to nakonec začne chutnat. Skoro deset let nedovolila své dceři nosit růžovou barvu, i když ze všech stran na ni útočili růžoví poníci, růžoví králíčci a růžové barbíny. Opustila manžela, kterého nemilovala, i když to znamenalo opustit celkem pohodlný život a jít do paneláku, do obracení každé koruny a do nejistoty.

Poprvé za celou dobu, co Báru znám, se ocitla v situaci, o které si nejsem jista, jestli ji zvládne. Vlastně ne. Zvládne ji. To vím. Jenom nevím jak. Výsledek totiž nezáleží jenom na její železné vůli a buldozeří umíněnosti. Kdyby Bára nebyla moje dobrá kamarádka, která právě teď bydlí u rodičů jiné mojí kamarádky, a nemá, kam se vrtnout, kdyby byla jen nějaká filmová postava, vymyslela bych si pro ni hned tři happyendy:

1) Bára se vrátí k Frantovi. Zatajené Melíškovo otcovství bude problém, o který ještě nějakou dobu budou zakopávat. Franta možná bude mít potřebu oplatit jí to nějakou bokovkou. Ale nakonec oba pochopí, že být šťastní spolu je důležitější než provětrávat staré křivdy. A budou žít šťastně až do smrti.

2) Bára se vrátí k Melíškovi. Nakonec i ona pochopí, že rodina je nejvíc, a její ex-ex-manžel se ve chvíli, kdy konečně získá, co chtěl, přestane chovat jako pitomec. Oba udělají pár ústupků a budou žít šťastně až do smrti.

3) Bára se nevrátí k nikomu. Pronajme si garsonku, bude bydlet s Gábinkou a Natálka zůstane ve střídavé péči. Pár let se bude soustředit jenom na děti a na práci. A vyplatí se jí to, protože síť jejích bio obchodů se v příštích letech rozšíří po celém Česku. Bára bude úspěšnější, než kdy předpokládala. A až jednou někoho potká, budou žít šťastně až do smrti.

Který happyend byste si vybrali vy?

Martin, syn mojí kamarádky Johany má problém. Ještě nikdy se s nikým nelíbal. Teď si myslí, že se k nějaké líbací situaci s jednou spolužačkou schyluje (rád by, aby se schylovalo), a trochu panikaří, že to nebude umět. Jako ryzí teoretik se snažil si to předem nastudovat. Ale šlo to dost ztuha.

Většina z vás si možná řekne, že jeho problémy by tedy chtěla mít, že jsou to krásné starosti a tak dále. Já ne. I když líbací začátky mám za sebou už asi dvacet let (to tedy zní strašně), pořád mám v živé paměti, jak děsivé to tehdy někdy bylo. Jak jsem se bála, že mi to nepůjde – tehdy, v době bez internetu, byl člověk opravdu odkázaný jenom na rady kamarádek – a když jsem narazila na podobně nezkušený protějšek, mohlo z toho být skutečně parádní fiasko. Asi úplně nejhorší je situace, kdy jeden z líbačů má pocit, že to proběhlo skvěle, a ten druhý se otřásá odporem.

Nedávno jsem někde četla o výzkumu líbání, kterého se zúčastnilo víc než tisíc amerických vysokoškolských studentů. Ukázalo se, že…

• Líbání je důležité. V první fázi vztahu je to mocný přesvědčovací nástroj. Lidi se podle něho rozhodují, jestli vás chtějí nebo nechtějí za milence nebo milenku.
• Hygiena je na prvním místě. Vyčištěné zuby, svěží dech a tak dále.
• Pro muže i ženy je při líbání atraktivní určitá asertivita. Líbí se jim, když jejich protějšek do toho jde naplno a odvážně.
• Za nejlepší polibek se považuje takový, který začíná se zavřenými, jen mírně zvlhčenými rty. Teprve postupně by oba zúčastnění měli dojít k jejich rozevření, zapojení jazyka atd.

Já k tomu jen dodávám, že podle psychologů jsme díky líbání šťastnější, zdravější a dokonce se z něj hubne! To už je dost důvodů na to, aby si to člověk nacvičoval co nejčastěji.